2017
Z Manily přelétáme to Hanoje. Máme v plánu co nejdříve koupit 2 motorky a vypadnout z města, projet nejdříve severní Vietnam, přejet do Laosu, vrátit se do Vietnamu a poté projet celou zemi směrem na jih, dojet až do Ho-Či-Min City (Saigon) a když zbyde čas, ještě se podívat na úplný jih a do delty řeky Mekong. Pak Kambodžu a z Bangkoku domů.
[15.2.2022 by Kuba]
V Hanoji jsme si bookli hostel May De Ville Backpackers, který se ukázal jako skvělá volba. Čisté a nové, super snídaně, výhled ze střešní terasy a ještě jsme chytli nějaký super cenový deal přes online booking. Nakonec jsme tu strávili týden. Pár dní zabralo shánění motorek a pak jsme ještě trochu jezdili po památkách a místních zajímavostech.
Kupujeme motorky
Ani jeden z nás nikdy předtím nejel na motorce. Teda není to úplně pravda, na Filipínách 2 týdny předtím jsme si třikrát půjčili skútr. Mohli jsme si tedy koupit skútry, bylo by to jednodušší, protože se na tom většinou nemusí řadit. S Paolou jsme se ovšem jednomyslně shodli, že skútr není cool a že chceme opravdové motorky. Vítr ve vlasech a nezávislost. Kromě toho, že jsme tedy byli „cool a nezávislí“, jsme si také zcela pragmaticky uvědomovali riziko, které spočívá v tom, že na motorku nemáme řidičák. Né, že by se to v Asii tolik řešilo, ale jde o české cestovní pojištění. Případný úraz na motorce by totiž nekrylo. Na rozdíl od skútru s automatickou převodovkou, na který většinou český řidičák “B“ legálně stačí, tedy pro pojišťovnu OK.
Krátký internetový a facebookový průzkum prozradil, že Honda Win je jasná volba. Oblíbená motorka mezi turisty, kteří jezdí do Vietnamu za stejným účelem jako my – projet ho na motorce buď z Hanoje do Saigonu nebo naopak. Takových turistů je hodně a v těchto dvou městech je tedy i velká nabídka. Fakt, že při googlení narazíte i na džouky typu, že „Honda Win rozhodně není žádná výhra a už vůbec to není Honda“, jsme ignorovali, aspoň bude sranda. Honda to tedy vážně není. Je to čínská kopie původní japonské Hondy ze 70. let, kterou poté od Číňanů zkopírovali Vietnamci. A Vietnamci jsou hrdí na to, že vietnamské Hondy Win s motorem značky Sufat jsou lepší než ty čínské. Čínským se prý máme vyhnout. No prostě musíte pracovat s tím, co máte… 
A ještě lepší než Sufat jsou prý motory Detech. Ty máme, takže pohoda. Motorka se v různých zemích JV Asie vyrábí dodnes, nová stojí snad jen 550 dolarů a technicky se kromě elektrického startéru (který je stejně pofidérní) ničím neliší od té ze 70. let, včetně bubnových brzd vpředu i vzadu. Takže je to asi něco jako Simson s trochu silnějším motorkem 107 ccm.
První motorky jsme šli okouknout do obchodu, který se na to specializuje, a měli jich tam několik. Na otázku prodavače „Umíš na tom řadit?“ jsem řekl, že jasně, a dost jsem si věřil, protože jeden z těch filipínských skútrů byl poloautomat s řazením, ale bez spojky. Zkušeně jsem tam dal jedničku, rozjel se a další rychlosti už se mi zařadit nepovedlo. Jednička byla totiž stejně (dolů), ale ostatní rychlosti byly naopak než na tom skútru :-D. Týpci byli naštěstí zvyklí na nezkušené turisty, tak mi to vpohodě ukázali. Pak jsem projel dvě Hondy Win po ulici plné lidí a motorek. No samozřejmě nic na tom nepoznám, poprvé na motorce. Pak jsme šli ještě do jednoho obchodu, kde byl sympatický majitel a dost se nám věnoval, akorát nám ty motorky přišly drahé. Nakonec jsem vyrazil na inzerát z facebooku přes půl města k místňákovi, který kšeftoval s motorkami – vykupoval od turistů, spravoval je a prodával zase turistům. První motorka se mi líbila, zdálo se mi, že jede lépe než ty předchozí a laickým pohledem vypadala v dobrém stavu. Na malém plácku, kde jsme se potkali s majitelem, jsem tam párkrát nasázel 1-2-3-4 a měl jasno, že tuhle chci. V garáži měl ještě asi 5 dalších, 3 z nich jsem projel a jednu vybral jako vhodnou pro Paolu – byl to novější typ a měla digitální ukazatel zařazené rychlosti, což se mi zdálo praktické. Cenu už si přesně nepamatuju, asi 550 dolarů za obě. Ovšem v místní měně, protože tolik dolarů jsme s sebou neměli. Nadšený jsem volal Paole do hotelu a řekl jí něco jako: „Běž do bankomatu ANZ, vyber 11 miliónů, vem si moto taxi Grab (něco jako Uber) a přijeď za mnou“.
Takže jsme koupili motorky. A co teď s nima? Paola na tom neumí. Tak jsme si je tak tlačili a bylo to hrozně směšné. Nakonec jsem svou odvezl na ten plácek, doběhl zpátky a společně jsme tam dojeli na té druhé. Plán byl následující: Paola se naučí rozjíždět, pak řadit a pak se uvidí. Půlhodinka rozjezdů a řazení 1-2 stačila, abychom se vydali do provozu. Nejprve 3 kolečka kolem bloku doprava. To je snadné, protože se vám nikdo neplete do cesty. Pak to samé doleva, to už je horší, protože musíte předvídat kudy to střihnout mezi ostatními motorkáři. Něco jako přednosti nebo řízené křižovatky v Asii moc nefrčí, všecko je jeden velký dav nebo spíše více davů z různých směrů, které se naprosto plynule prolínají. Je potřeba se do toho vžít a přijmout to, pak to funguje. No a tak jsme pomaličku vyrazili přes půl Hanoje k hotelu. Po zjištění, že u hotelu parkovat nemůžeme, bylo řešením nedaleké parkoviště, kde to na den stálo asi 30 korun, tak to bylo cajk.
Vyrážíme
Druhý den měla moje motorka prázdné zadní kolo. Po nafouknutí ale zase drželo, tak nevím. Neprávem jsem v tu chvíli z blbého vtípku podezíral kluky, kteří hlídali parkoviště. Dva-tři dny jsme pak ještě poznávali Hanoj a jezdili oba na jedné (nebo na druhé) motorce. Jednou nám došel benzín, ale náhodou jsme zrovna přibloudili do blízkosti našeho parkoviště, tak jsme vzali druhou motorku a jeli dál. Chtěli jsme vidět mrtvolu hlavního komouše Ho Či Mina, ale jeden z veledůležitých hlídačů hrobky v bílé uniformě nám řekl „He is on holiday“. Že prý byl zrovna „na údržbě“ v Rusku. Při prohlídce Ho Či Minova sídla v sousedství hrobky jsem se vydal za zákaz vstupu, abych si ten barák vyfotil z lepšího úhlu než ostatní turisti, a chvíli jsem se cítil, jako když konám protirežimní špionážní činnost. Trochu přehnané, jasně, asi by mě za to nezavřeli. Maximálně by mi sebrali z foťáku film. Budhistické chrámy a tradiční architektura byly fajn, různé monumenty a muzea plná propagandy nás ale přestala brzy bavit.
Tak jsme konečně jedno odpoledne přigumicukovali batohy na motorky a vyrazili.
První porucha se dostavila asi po 5 kilometrech. Na Paoly motorce se utrhlo plynové lanko a rukojeť se volně protáčela. (Zrovna jsem na ní v tu chvíli jel já, nevím už proč.) Takhle na startu nás to trochu rozhodilo. Volal jsem prodejci, jako co to je za šmejd, on: „Dyť jsem ti říkal, že garantuju jen motor, ale ne to ostatní.“ To je pravda, to fakt říkal. A že prý don‘t worry, oprava bude very cheap. Postup: Já jedu napřed, najdu první opravnu, Paola zatím pomalu tlačí za mnou. Naštěstí ve městě jsou opravny na každém kroku. Je to proto, že lidí je tu mraky, každý má motorku, motorky se pořád rozbíjejí, a tak je potřeba je pořád spravovat. Takže to bylo asi 500 metrů. Pokoušel jsem se marně domluvit s opravářem, který nemluvil anglicky. Když tady někdo nemluví anglicky, vždycky mu do dvou minut přijde na pomoc někdo další, kdo anglicky umí lépe. V tomto případě ten druhý týpek uměl „Hello“ a „OK“. Nakonec přišla Paola s motorkou, tak to pan opravář pochopil a začal spravovat. Problém byl v rukojeti, ze které se lanko vytrhlo. Tak vyměnil kus plastu, stálo to 50 tisíc = cca 50 Kč. Tak pohoda. Ale tušil jsem, že nás na cestě čeká ještě hodně srandy. Taky jsem se rozhodl, že si pořídím nějaké základní nářadí, protože kdybych měl aspoň šroubovák, dalo by se na tom dojet.
První den jsme nakonec zdolali celých 30 km po rušné silnici a dojeli za tmy do nějakého města, kde jsme se ubytovali v prvním random hostelu. Zpětně patřil k těm nejhorším. Jezdit za tmy bych rozhodně nedoporučil. Ta motorka moc nesvítí. Nevím, jestli je tam snad dynamo jako na kole nebo co, ale když motor není v otáčkách, tak to jen tak skomírá. Když je v otáčkách, skomírá to trochu jasněji. Tip od prodejce: Když si chceš na chvilku posvítit na cestu, zmáčkneš spojku a protočíš plyn. 
Díky. Naštěstí máme čelovky.
Den 2
Jedeme stále po velké silnici, zvykáme si na místní řidiče a prach, začínají nás brnět ruce, spaluje nás slunce a zjišťujeme, že přes tropické klima budeme muset jezdit v dlouhých rukávech i nohávech. Kvůli slunci a já kvůli kloubům, přecijen to fouká při té závratné rychlosti. Ze začátku jsme jezdili tak 50 km/h, ale těžko říct, tachometry nejsou funkční. Paoly motorka má ovšem funkční otáčkoměr, moje ho nemá vůbec. Ve městě Hai Phong trochu bloudíme kvůli uzavírce, dostaneme se do uliček a vidíme prvního psa určeného ke konzumaci. Týpci ho zrovna opalovali horkovzdušnou pistolí a chystali zabijačku. Divný pocit, ještě jsme si nezvykli. Pak Paola zastavuje provoz kamionů na obřím kruháči, protože jí to chcíplo a nedaří se nastartovat. Chudák sotva dosáhne na zem, takže odstrkat se na kraj není tak jednoduché. Dále trajektem na ostrov Cat Ba, vytahujeme pláštěnky a za deště a opět za tmy dojíždíme do hotelu. Prodejce varoval, že za deště může motorka chcípat, tak jsem na to zvědavý. Tohle se naštěstí nepotvrdilo. Paole motorka sice občas chcípá, ale není to kvůli dešti, takže cajk. Prostě chcípá.
Ostrov Cat Ba
Strávíme tu asi 2 dny (přesně si to nepamatuju, píšu to po roce a půl…), navštívíme mimo jiné jeskyni, která za vietnamské války sloužila jako nemocnice. Zvláštní, že tady tomu říkají americká válka. V jeskyni je dokonce prohlídka s průvodcem. Byť se snažil, výklad to byl vcelku o ničem. „This is bedroom, sleeping inside. This is kitchen, cooking inside.“ atd. v kombinaci s příšernou výslovností. Tím se mu rozhodně nechci nijak posmívat nebo se s mojí příšernou výslovností nějak povyšovat. Určitě je to pro Vietnamce hodně těžké a rozhodně měl aspoň odvahu. Na ostrově jsme také potkali Čecha Pavla, který mířil na Zéland. Znovu jsme na něj pak náhodou narazili asi za týden v Sapě na severu. Svět je malý a Češi jsou všude. 
Před odjezdem v servisu dofukujeme pomalu ucházející pneu na mojí motorce a kupujeme čepičku, která mi tam chyběla. Dohromady za 10 korun. Bohužel čepičkou to nebylo. Jo a taky se mi ulomil stojánek. Jen ten malý, ten hlavní drží, ale je to trochu vopruz to na něj stavět. Zastrčím stojánek za gumicuk a jedem. Asi jsme koupili pěkný šunty.
Halong Bay a na sever
Z ostrova jsme trajektem přejeli přes slavný záliv Halong Bay do města Ha Long. Slušný hostel Hotels Halong Party Hotel s točeným pivem zdarma, dokud nedojde sud (soudeček). Ráno s kocovinou vyrážím s mojí motorkou hledat servis. Přivaření stojánku dohromady s nákupem a připevněním nového praktického košíku vyšlo na 400 Kč. Tady mě asi chlapci mírně natáhli, přecijen jsme v turistické oblasti, tak není divu, na míň jsem to neuhádal. Košík jsem chtěl na příruční zavazadlo, ve kterém budeme vozit doklady a cennosti, protože batohy není možné neustále odgumicukovávat, vyndávat z igelitových pytlů a pak zase přigumicukovávat. Takže je často necháváme na motorce, když někam jdeme. Pak ještě druhé kolo s Paoly motorkou, na které se povolují řídítka. Za utažení šroubu dávám mechanikovi bankovku v hodnotě 5 korun a jedu hned na tržiště pro šroubovák, kleště a klíč na dotahování řídítek. Bude z toho zřejmě denní rutina. Cestou pak ještě kupujeme Paole novou helmu za 500 Kč, protože ta, co jsme dostali k motorce, je na houby. Míříme na sever, na venkov.
Měníme si motorky. Paole pořád chcípá, elektrický startér zlobí a nakopávat to moc nejde, protože se hodně špatně trefuje neutrál. Moje odhady, že tahle novější motorka na první dojem s lepším řazením bude vhodnější pro Paolu, se tedy ukázaly jako chybné. Od teď je tedy „moje“ motorka ta „Paoly“ a naopak :-). Doufám, že se s tím startováním a hledáním neutrálu nějak poperu a snad na to časem získám grif. Další zajímavé zjištění: Moje (nová) motorka mnohem míň žere, než ta Paoly. Projeví se to na delší trase po velké silnici, kde se jede „rychle“. No tak míň žere, ale zase o poznání hůř jede… Snad není něco s motorem.(?) Na vysvětlení jsem přišel sám a jsem na to dost pyšný. Obě motorky jsou OK. Moje motorka má prostě vzadu menší ozubené kolečko (rozetu) a tedy „těžší“ převod. Takže není tak živá, musí se více podřazovat, což je nevýhoda do kopce, ale při vyšší rychlosti má motor zase menší otáčky, takže menší spotřebu benzínu. Paola nemusí tolik řadit. Tam, kde si v pohodě bublá na dvojku-trojku, já řadím někdy i jedničku, třeba při předjíždění náklaďáků do kopce.
Neplánujeme
Máme zhruba směr, chceme dojet do horského turistického městečka Sapa, ale jinak nic moc neplánujeme. Nejde totiž ani moc odhadnout, kam dnes dojedeme. Tady na severu jsou dost špatné cesty a 100 km můžete jet klidně celý den, anebo 2 hodiny po dobré silnici. Naše motorky opravdu nejsou do terénu, takže po rozbité cestě jedeme hodně pomalu. Jednou jsme zase třeba čekali, až bagr provizorně spraví cestu po sesuvu půdy.
Jsme mimo turistickou oblast a poznáváme Vietnam. Mnohdy ve městě nenarazíme na nikoho, kdo by uměl slovo anglicky. Takže z obyčejných věcí, jako je ubytovat se v hotelu nebo objednat si večeři a studené pivo, se stává dobrodružství. Google translator funguje tak na 50%. Z těch 50% pak dalších 50% nefunguje kvůli mému telefonu, který neumí 4G, takže postupně jsem si pár základních frází uložil ve formě screenshotu, abych je mohl tasit i kdykoli off-line. Byly to např.: „How Much?“, „kafe s mlékem“, „vejce a chleba“, „výměna oleje“ a „Myslím, že to může být alternátor.“
Jsme ve městě Bao Lac a je opět čas navštívit servis. Moje motorka se neskutečně klepe. Vypadá to na osmičku předního ráfku a špatně usazenou zadní pneumatiku. Mám pocit, že s každým otočením kola nadskočím. Navíc je na čase vyměnit olej. To se musí dělat hodně často, vzhledem k absenci olejového filtru, prašnosti prostředí a kvalitě oleje. Doporučuje se každých 500 km, což by v podstatě znamenalo každý třetí den. Snažíme se to jakš-takš dodržovat a neujet víc než 700 km mezi výměnou. Vyklubala se z toho větší oprava mojí motorky a trochu nedorozumění při domlouvání ceny. Já jsem měl pocit, že jsme se domluvili na ceně 500 korun za opravu a výměnu oleje + výměnu oleje na druhé motorce, kterou přivezu, zatímco budou opravovat tu první. Bez slovíčka angličtiny to ovšem bylo trochu nejisté a nakonec to vyšlo na 600, že prý o té druhé výměně oleje jsme se předtím nebavili, že je zahrnutá. Myslím, že mě prostě natáhli. Oprava zahrnovala: Nový přední ráfek (+ vypletení původními dráty), něco v přední brzdě, protože to zřejmě prasklo, když to sundávali, a znovu-usazení zadní pneu. Vzhledem k přemrštěné ceně a tomu, že motorka se vesele klepe dál, jsem byl trochu nasraný.
Sa Pa
Přes větší město Ha Giang se konečně dostáváme do hor, do destinace Sapa. Úsek do města Lao Cai jsme váhali, jestli si časově zkrátit a jet po dálnici, kam nesmí motorky. Pár motorek jsme tam viděli, ale přecijen nevypadáme jako místňáci a netoužíme po setkání s vietnamskou policií. Volíme tedy delší a určitě hezčí cestu mimo highway. Stoupání do Sapy je dlouhé, plné zatáček a přes extrémně silný provoz i celkem zábavné. Ceny ubytka jsou tu zase mírně vyšší, a tak se vyplatí najít nějaký deal na Booking.com nebo na Agoda.com. Jinak jezdíme na blind a ani to moc jinak nejde, protože ta neturistická města stejně na Booking a podobných serverech prostě nejsou. Hostel máme booknutý ve vesničce Ta Van dole v údolí pod Sapou, takže jen co vystoupáme do města, hned zase hledáme rozbitou horskou silničku a sjíždíme kolem rýžových teras do údolí. Už je zase skoro tma, takže žádné kochání. Trochu off-road, dva brody a jsme tam. Vytahujeme mikiny, je tu asi 15°C, jsme ve výšce kolem 1500 mnm.
Ráno rutina, dofouknutí zadní pneu na Paoly motorce. Děláme to každé ráno, většinou nechtějí peníze, i když mám pro tenhle případ v kapse dvě dvoutisícovky a vždycky je nabídnu. Tady jsme ale v turistické destinaci a dnes jsme tedy za dofouknutí o 4 Kč lehčí. Jedeme na výlet po místních vesničkách, kde žijí krojovaní vesničané. Vyrábí/šijou a prodávají tradiční oděvy a je to tu moc pěkné, i když turistické. Paoly motorka je se svým lehčím převodem rozhodně vhodnější na jízdu ve dvou a do kopce to platí tuplem. Někdy musíme i na jedničku a někdy dokonce šla Paola kousek pěšky, protože jsem si nebyl úplně jistý s rovnováhou na úzké pěšině mezi rýžovými terasami v extrémním stoupání. Je to tady přísně fotogenické, a tak fotíme i na foťák. Jinak ho cestou bohužel moc nevytahujeme, protože je v tašce v igelitu pod gumicukama, zatímco mobil je vždy po ruce.
V jedné vesnici si u místní babičky Paola koupila vyšívaný pásek, který jsem usmlouval na 70 korun. Potom nás trochu mrzelo, že jsme jí nedali rovnou 100, které chtěla. Protože toto byl opravdu ruční výrobek, místní a stylový. Narozdíl od jiných šuntů, např. mojí powerbanky z Hanoje, kterou jsem ukecal z 500 na 200 (!) a která měla na sobě nápis Samsung a kapacitu 30000 mAh. Haha, mobil se z ní celý nenabil ani jednou místo „očekávaných“ 10krát :-D.
Stěhujeme se do hotelu nahoru do města a další den je v plánu výlet na horu Fansipan. Nejvyšší hora Vietnamu a asi celé JV Asie s nadmořskou výškou 3143 m je dostupná pěšky s průvodcem, anebo lanovkou za turistickou cenu asi 30 dolarů na osobu, anebo ještě o něco víc, když nechcete šlapat ani pár set kamenných schodů, které vedou od konce první lanovky na vrchol. Ty schody jsme si teda vyšlápli, ale jinak to byla nejdražší a nejzbytečnější sranda, kterou jsme si na cestě dopřáli. Za tu cenu jsme mohli mít 7 nocí pro dva v hostelu. Ale není to samozřejmě jenom o penězích. Hlavní bylo, že z takto dobytého vrcholu jsme ani trochu neměli něco jako dobrý pocit nebo radost. Nulový výhled z vrcholu díky totální mlze a bolest hlavy asi kvůli rychlé změně nadmořské výšky tomu moc nepřidaly… Dobře nám tak. Na vrcholu byly hned 3 místa označené velkým špičatým patníkem jako „vrchol“, zcela jistě kvůli tomu, aby se rozmělnil selfíčkový nával. Někdo se ovšem fotil u všech tří…
Zážitky z města: Viděl jsem snad pravého Simsona a Paola si koupila sandály Keen za 4 kila. Usmlouvané z nevimkolik, asi z 700, pomocí nekompromisní taktiky „odcházení“. Začínáme se v tom zlepšovat a někdy nás to i baví. (Faktická poznámka po roce a půl: Už jsou dávno v koši, zřejmě to nebyly original Keen). Paolu neustále „pronásledují“ krojované vesničanky a nabízejí zboží. I když nic nekupujeme, jsou docela přátelské a Paolu baví, že jsou všechny menší než ona :-D.
Někde tady asi padlo rozhodnutí, že do Laosu nejedeme. Dle zkušeností jiných cestovatelů je mírně riskantní překonávat hranice s motorkami (s vietnamskými motorkami, které oficiálně jsou – asi – psané na úplně jiného majitele). Tedy hlavně je to prý blbé zpátky do Vietnamu, kdy vás můžou s motorkou nepustit, zůstanete „uvězněni“ mezi hranicemi a jste odkázáni na překupníka, který se zaručeně během 5 minut zázračně objeví a odkoupí od vás motorku za směšnou cenu a tím vás „zachrání“. Tedy tohle jsou ty horší historky z neověřených zdrojů. Taky je samozřejmě plno historek, kdy to bylo bez problému a najdou se i rady, jak to nejlépe udělat a kudy jet a nejet. Nicméně tohle jsme nechtěli riskovat, navíc naše on-line vízum (ten rok novinka) nemuseli uznávat na všech hraničních přechodech. Taky nebylo jasné, jestli naše vízum půjde prodloužit, a tak jsme chtěli spíše projet co nejvíc Vietnamu.
Karaoke
Cesta ze Sapy vedla nejprve ještě více nahoru, myslím, že jsme se ocitli i kolem 2000 mnm. Byla fakt kosa a trochu pršelo, tak jsme se poprvé opravdu těšili, až zdrkotáme dolů a bude zase teplo.
Konečně jsme zase v nížině a je nesnesitelné vedro. Padá mi řetěz, je moc volný. Asi třikrát ho nahazuju a pak se rozhodneme kousek vrátit do opravny, kterou jsme před chvílí minuli. Příjemný návrat do neturistických cen. Napnutí řetězu prostým posunutím zadního kola více dozadu stojí 10 korun. Necháváme totéž udělat preventivně i na druhé motorce a automaticky vytahuju dvacku. Vzali si jen 10 za obě. Práce je tu fakt levná.
Musíme sebou hodit nebo se do toho Saigonu nikdy nedostaneme. Uvažujeme o překonání pár set km úseku vlakem, kam by snad měli brát i motorky. Jsme někde na mini silničce, nikde nikdo, totální tma. Postavím se na motorce a něco křupne. Upadlé stupačky. Drží to ještě pohromadě, na něčem to visí, ale stát se na tom nedá. Takže nohy ve vzduchu a jedem dál. Trochu blbě se řadí, ale jedu. Dojedeme do nějakého města a na nádraží se snažíme zjistit něco o vlacích, jako kdy jedou, jestli berou motorky a kolik to stojí. Nezjistíme nic, tak nezbývá, než ujet ještě asi 30 km do většího města Thanh Hoa, kde najdeme hotel a ráno snad zjistíme vlak. Po tmě, po velké hnusné silnici, zalehnutý, s nohama daleko za mnou na zadních stupačkách. Musíme jet pomalu, protože jinak to moc práší do očí. Když se schováme do helmy, tak zase nic nevidíme, protože ten kryt je proti slunci. Hodně nepříjemný úsek. Ten den jsme ujeli rekordních 288 km.
Ubytujeme se v hotelu hned u nádraží u těhotné paní a rovnou zkoušíme zjistit vlak, mají tam ještě otevřeno. Složitá domluva bez angličtiny, nakonec za to chtěli moc peněz, nevím už kolik, ale bylo to moc za poměrně krátký úsek. Tak se vyspíme a jedem dál. Nejdřív ale opravy a taky výměna oleje. Zdánlivě hrozivou poruchu vyřešila svářečská dílna za 40 korun. Další drobnosti, jako výměna uvolněného zadního náboje a pojistky nabíjení (netroubilo mi to, což je v Asii dost zásadní porucha), všechno na mojí motorce, stály dohromady 100 korun, plus výměna oleje na obou motorkách za standardní cenu. Tak v tomhle městě nás nejspíš nenatáhli.
Zase jsme dojeli někam, kde je turista raritou, a to je fajn. Pivo tu měli výjimečně v lednici, což byla paráda. Jinak totiž běžně dostanete teplé pivo a sklenici s ledem. Né že by jinde neměli lednice, ale nemají v nich pivo. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Tohle bych ovšem nějak globálně zakázal… Při večeři v asi jediné místní restauraci se k nám přidala skupinka mírně přiopilých místňáků. Jeden ze skupinky uměl obstojně anglicky, což jsme teda nečekali. Začalo to nabízením jejich rýžové pálenky, nebo co to bylo, kterou jsme prokládali oblíbeným Saigon Beer, a skončilo to v nedalekém karaoke baru.
Ano, soukromé karaoke! V Asii velký hit, s partou přátel si pronajmete odhlučněnou místnost, technicky perfektně vybavenou, pouštíte si, co chcete, a zpíváte. V ceně je karton teplých piv a spousta ledu. My dva, kteří bychom podobnou zábavou v ČR zcela jistě opovrhli, s partou šesti Vietnamců na privátním karaoke uprostřed vietnamského venkova. Velký bizár! Ale velká sranda. Zpívali jsme a tančili jako o život a u našeho soukromého publika jsme měli velký úspěch! Ten systém dokonce měřil % úspěšnost, na kolik jste se svým zpěvem trefili do textu. Takže jsme se nakonec hecovali, zpívali jsme střídavě jednou oni, jednou my, lemtali pivo a bylo to fu*kin‘ unbelievable. Naši kamarádi dali max nějakých 85-90%. My jsme je totálně rozdrtili písničkou Rock’n’roll Music od Beatles, po které nám vypadl výsledek 100%! Nutno dodat, že to rozhodně nehodnotí kvalitu zpěvu. A také ta píseň má hodně jednoduchý text, což ale u vietnamských songů vlastně nedokážeme vůbec posoudit. Každopádně jsme byli za hrdiny večera. Anglicky mluvící kámoš nám řekl, že jeden z kluků nás všechny pozval, protože má prý moc peněz. Tak jo. Nabídku odvozu na jejich skútrech zpátky do města jsme odmítli a šli raději pár km pěšky. Všichni byli dost našrot už při cestě tam. Tak tohle byl skutečně nečekaný večer.
Na hranici s Jižním Vietnamem
Dorazili jsme do národního parku Phong Nha – Ke Bang, kde jsou krápníkové jeskyně. U jedné jeskyně jsme potkali Čecha Michala, který mířil na Zéland. Pěkný kraj, ale trošku ždímačka na turisty. Např. bankomaty tu mají snad schválně nastavené na směšně nízký max. limit, takže musíte vybírat často a pokaždé platíte 5 dolarů bankovní poplatky – oběma bankám. Druhý den jedeme na výlet lodí do dalších jeskyní. U pokladny se dáváme dohromady s dalšími turisty a tím zlevňujeme cenu výletu, platí se totiž paušál za loď. Zdrželi jsme se tu asi 3 dny a dál pokračovali na jih do města Hue. Cestou se chceme podívat k moři a třeba i projet po pláži, tak uhýbáme z hlavní silnice. Projíždíme oblastí různě velkých a různě zdobených budov. Jsou to hrobky. Zřejmě rodinné hrobky, často honosně zdobené obří paláce a je jich tady fakt hodně, celé město.
V Hue je hodně památek, tak se jdeme ještě večer projít. Blíží se 100. výročí VŘSR a z billboardů tu na nás čumí Lenin. Jako fakt. Potkáváme se s Michalem, jdeme na pivo a zkusit žabí stehýnka. Za mě nic moc. Chutná to jako kuře a to množství je celkově zanedbatelné. Domlouváme se, že druhý den půjdeme společně na tour po městě s místním průvodcem, který funguje na bázi dobrovolných příspěvků. V partě asi 10 turistů jsme obešli pár památek a bylo to celkem fajn. U sochy strýčka Ho se z průvodce vyklubal mladý přesvědčený komunista, který se mimo jiné rozpovídal i o výhodách vlády jedné strany. Jsme uprostřed Vietnamu a tady někde se zřejmě dříve dělil Vietnam na komunistický sever a proamerický jih. Zajedeme se podívat k vojenským bunkrům nad městem a také navštívíme stylovou kavárnu vybavenou vojenskými artefakty.
V Hue se také vydávám na první misi „prodloužení víz“. Oficiální Immigration úřad naše pokroková on-line víza neumí prodloužit a radí nám, abychom využili některou z cestovních agentur, které by to prý mohly umět. Některé to skutečně uměly, ale podmínky a ceny se nám moc nezamlouvaly. Zkusíme to ještě zítra ve větším městě Da Nang, a když to neklapne, sedneme na vlak do Saigonu.
Poslední úsek jsme si parádně zpestřili. Cestou jsme si užívali výhledy na oceán (to ještě není to zpestření) a do Da Nangu dojíždíme za tmy. Blížíme se k centru města, v moři motorek projíždíme jednu světelnou křižovatku za druhou. Za jednou takovou křižovatkou se ohlídnu a Paola nikde. No nic, asi jí to chcíplo a zůstala stát před křižovatkou. Stáli jsme tam za sebou, to vím na stopro. Tak se vracím, ale Paola nikde. Fajn, tak v tom případě mi musela proklouznout, když jsem se ohlížel, takže je přede mnou a čeká u další křižovatky. Určitě by nejela dál, kdyby mě neměla, tím jsem si jistý. Tak tam spěchám, ale Paola nikde. To je fakt divný. No tak, ještě je možný, že se teď právě vrací k té původní křižovatce, takže se normálně otočila, přejela do protijedoucího proudu a jede zpátky. To se tady taky můžem nahánět pořád dokola. Takže jedu zpátky, ale opatrně u kraje v protisměru, aby mi zase neproklouzla, a snažím se pohledem scanovat protijedoucí dav. Dojedu na původní křižovatku, kde jsme se viděli naposledy, ale nic. Bohužel mám u sebe oba telefony, protože mám lepší kapsy. Netuším, co se stalo, a netuším, co mám jako dělat. Aby toho nebylo málo, tak mám vybitý telefon. Na Paoly telefonu se pokouším přihlásit na FB, což není jen tak. Protože jsem se tam asi ještě nikdy nepřihlašoval, tak dostanu face-recognition kvíz na poznávání mých přátel na různých random fotkách. Fakt mám teď náladu na hry. Nakonec se tím nějak prokoušu, přihlásím se na FB a čekám. Mám regulérní strach a nemůžu nic dělat. Nevím po jaké době, snad dalších 15 minut, mi přijde zpráva, že čeká na nějaké adrese. Uf. Žhavím Hondu a jedu. Paola ujela asi kilometr a půl, přes 10 křižovatek, než zjistila, že ten týpek v modré pláštěnce, za kterým jede, nejsem já. Tak s tímhle faktorem vážně nešlo počítat. Tak daleko bych ji nikdy nehledal a najít nemohl. Paola tam musela najít někoho, kdo za prvé rozumí anglicky a za druhé jí půjčí telefon. Nějaký student se našel, ochotně dal k dispozici svůj telefon, ať si zavolá. Bohužel to ale nebyl smartphone a Paola neznala zpaměti moje ani svoje vietnamský číslo. Takže student musel ještě najít někoho se smartphonem a vysvětlit mu situaci. No rozhodně nejhorší hodinka, než jsme se zase potkali.
Přejeli jsme neony osvícený most a našli hostel. Pěkný, ale trošku dražší. To je nám teď výjimečně úplně jedno. Potřebujeme jen jedno pivo a spát.
Vlakem do Saigonu
Druhý den trochu odpočinek a pak kolečko po agenturách s dotazem na prodloužení víz. Nakonec padlo rozhodnutí, že na to kašleme a pojedeme vlakem. (Zpětně jsme za to rádi, protože 2 dny po našem odjezdu přišly brutální povodně, Michal hlásil, že byl uvězněný v hostelu a mj. utopil motorku, která mu jen tak stála na ulici…). Večer tedy jedu na nádraží zjistit, co a jak. Úplně jiný svět než na severu. Paní v pokladně mluví celkem slušně anglicky, dozvím se, co potřebuju a v kolik máme další den ráno přijít. Je to sice celkem drahé (to už víme), ale na delší vzdálenost to dává větší smysl. Bylo to cca 1400 Kč na osobu s motorkou za zhruba 1000 km cesty, co bychom jinak jeli třeba 4 dny a platili někde ubytování. Hlavně jsme ale už neměli moc na výběr, za 2 dny nám končí víza a musíme se dostat do Kambodži. Odjezd v 10 ráno, příjezd do Saigonu v 6 ráno další den. Budeme mít celý den na to, dostat se na hranice, takže by to mělo klapnout. Ještě jsem udělal dobrý skutek a svezl malajsijského turistu, který spěchal na autobusové nádraží, ale omylem se ocitl na vlakovém. Mám se prý ozvat, až budu v Malajsii.
Brzo ráno jdeme na nádraží naložit motorky, pak bude ještě čas do odjezdu, tak zajdem na snídani. Drážní zaměstnanci začali kolem každé motorky stloukat ochrannou dřevěnou bednu a všechno vypadalo bezvadně. Až do té doby, než nás začali sdírat z kůže a šikanovat nesmyslnými pravidly. Začali z nádrže hadičkou vypouštět benzín. To, co zbylo na dně nádrže, neváhali povolením nějakého šroubku na motoru vypustit úplně do poslední kapičky. To mi přišlo fakt směšné. Prý kvůli bezpečnosti. Podle mě je to kvůli odírání turistů. Váš benzín vám sice dají do petky, když si o něj řeknete, ale s benzínem na batohu vás nepustí do vlaku. Kvůli bezpečnosti. Takže náš benzín jsem za směšný pakatel potupně odprodal paní do stánku s benzínem, která číhala na turisty, kteří tu z vlaku vystoupí a dostanou své motorky bez kapky benzínu. Ve výsledku vážně nejde o těch pár korun, ale z principu mě takovýhle věci fakt dokážou nasrat. Ale nenaděláš nic. Příště benzín do batohu, ne na batoh :-).
Cesta vlakem ubíhala celkem příjemně. Připlatili jsme si za lůžka a taky tu byl jídelní vagón, kde jsme trávili večer s kartami, Saigon Beer a ledem.
U výdeje motorek pokračovala šikana od důležitých úředníků, která hraničila s debilitou. Pravda je, že jsme po včerejší zkušenosti už byli lehce přednasraní a nějaké problémy jsme očekávali. Nicméně „poplatek za vyložení“ nebo co to bylo, byl jenom začátek. Motorky byly lehce potlučené, Paole se rozpadalo přední světlo, jedno zrcátko vyšroubovali tak, že nešlo zašroubovat, a pár podobných drobností. Trval jsem na spravení toho světla. Myslím, že to vyřešila izolepa. Po nalití benzínu a úspěšném nastartování nakopnutím jsem zjistil, že na motorce nefunguje elektronika. Mohla to být pojistka, už se to předtím přece stalo. Ale nešlo to ani na druhé motorce, takže porucha to nebude, ti magoři snad z bezpečnostních důvodů vyndali pojistky. Proč? Angličtina nula, nebo dělali, že nerozumí. Nakonec přes překladač se mi podařilo zeptat, proč vyndali pojistky. Úředníkovi se rozsvítilo a pověřil mechanika, ať se na to podívá. Ukázalo se, že odpojili baterku. Doprdele proč? Bohužel některé plastové kryty, které se kvůli tomu musely sundat, už pak nešly moc dobře nandat… Fakt jsem už ztrácel nervy a na týpka jsem začal křičet české nadávky. Tím se moc situace nevyřešila. Ale týpek toho alespoň nechal a já jsem si to dodělal na druhé motorce sám. Vlakem s motorkama ve Vietnamu – nemůžu úplně doporučit.
Tak to je teda saigon! Na tuhle hlášku jsem se těšil celý měsíc a konečně jsme tu!
Na hranice s Kambodžou je to jen asi 70 km, ale než jsme zprovoznili motorky a prodrali se přes město, bylo odpoledne, takže musíme zas trošku pohnout. Bohužel nemáme čas se tu nikam podívat. Přechod hranic s motorkou, ke které nemáte žádný doklad, že je vaše, taky není úplně samozřejmá záležitost, takže jsme chtěli nějakou časovou rezervu. Správně bychom asi měli jít přes „Customs“ přepážku, vyřídit nějaké papíry, zaplatit nějaké tučné poplatky atd. Ze zkušeností ostatních cestovatelů vyčtených z internetu jsme se rozhodli pro tento postup: Zaparkovat motorku před prvním okýnkem, kde se kupují víza. Koupit si normální víza, pak jít pěšky do budovy, kudy všichni musí projít, normálně „projít hranice pěšky“ přes všechny úředníky a razítka, vyjít z budovy na druhém konci, pak se po silnici vrátit k motorkám a tlačit je přes hranice do Kambodži. Při tom se celou dobu tvářit jakoby nic. Vypadá to jako fraška, ale fungovalo to. Kambodžský prodavač víz v okýnku, nad kterým je nápis „30 USD“, si neomaleně automaticky říká o 32. Z úplatků se tady už dávno stal vyžadovaný standard. Na můj nevinný dotaz „30 nebo 32?“ se dozvídám, že 32 to stojí, když nechceme dlouho čekat. No, my především nechceme mít problémy kvůli motorkám, takže platíme dvakrát 32 a nehádáme se. Ještě před tím je třeba důsledně ignorovat „pomocníka“, který nás odchytává ihned při příjezdu, vráží nám do ruky papír (stejný, který si máme vzít u okýnka a vyplnit) a požaduje 35 dolarů za vyřízení víz a naznačuje, že budeme mít problém s motorkama, pokud nevyužijeme jeho služeb. Nakonec si našel jinou oběť.
Kambodža
Jsme v Kambodži. Potřebujeme bankomat a dojet do nejbližšího města. Tady na hranicích hotel hledat nechceme. Tušíme ojeb. Je to tady samé kasino, Vietnamci zřejmě kasina nemají, a proto jich je plno hned za hranicemi? Jen hypotéza. Zkoušíme první banku, ale neúspěšně. Myslím, že až třetí bankomat nám vydá nějaké bankovky. Až později zjistíme, proč. Některé bankomaty tady totiž vydávají americké dolary a ne místní měnu Cambodian Riel. To jsme netušili a zkoušeli vybrat 800 tisíc dolarů. Nešlo to. Nakonec tu pořešíme i simky, je tu pobočka místního operátora Metfone, která má ještě otevřeno. K večeru se seznamujeme s kambodžskými přeplněnými silnicemi a za tmy hledáme hotel v prvním městě Svay Rieng. Ubytování je v Kambodži zhruba stejně drahé, jako ve Vietnamu, ale za tu cenu je o dost lepší. Pokoj tu vyjde většinou na 8-10 dolarů, ve Vietnamu to bylo kolem 200 tisíc dongů, tedy 200 Kč.
Ráno moc nespěcháme, trošku se tu aklimatizujeme. Také je opět čas na výměnu oleje a Paole nesvítí světlo. Ceny jsou podobné jako ve Vietnamu. Výměna oleje asi 4 dolary, žárovka 1.5 dolaru. Výměna žárovky obnášela sundat izolepu, rozloupnout světlo a zase pěkně slepit zpátky :-). Majitel servisu neuměl anglicky, ale během 5 minut se objevil vysoký mladík, který uměl slušně, překládal a i jsme pokecali. Plastové víčko od oleje na bloku motoru bylo už řádně ožvejkané a nešlo dobře povolit. Nechal jsem se přemluvit k jeho výměně za 1 dolar. Víčko ale zároveň funguje jako měrka hladiny oleje a to nové je jinak dlouhé než to původní. Jak to teď budeme kontrolovat? No, ale kdo ví, jestli to „původní“ bylo správné, takže je to stejně jedno, proč to vůbec řeším… Přijde mi hrozně vtipné, že jak se kvůli jazykové bariéře teprve postupně ukazuje, která součástka bude potřeba, mechanik vždycky bleskurychle zmizí na svém skútru a za 3 minuty je vysmátý zpátky se součástkou. A tak se to opakuje s olejem, s víčkem, se žárovkou… Pak s olejem pro druhou motorku… Evidentně uznává strategii nízkých skladových zásob.
Jedeme do hlavního města Phnom Penh. Silnice jsou tu fakt hrozně přeplněné a necítíme se úplně bezpečně. Není to tedy o moc jiné než na hlavních tazích ve Vietnamu, jenže tady zřejmě mají jenom hlavní tahy. Ostatní cesty nejsou moc asfaltované. Takže po hlavních tazích jezdí úplně všichni a není možnost volby. Ve Vietnamu je podstatně rozvinutější silniční síť, takže vždycky existuje alternativa v podobě méně frekventované anebo úplně opuštěné silnice (byť někdy rozbité). Tady ne. Navíc tu asfalt většinou nedosahuje až na kraj, takže odstavné pruhy jsou štěrkové a od asfaltu je odděluje 5-10 cm schod. Takže typicky před kamionem v protisměru uhnete seskočením do odstavného pruhu a pak už tam pěkně poslušně zůstanete…
V Phnom Penh najdeme booknutý hotel a než se ubytujeme, dáme si rovnou jídlo. Jdu platit k pultíku (recepce), asi tak 5 metrů od našeho stolu, kde sedí Paola. Pan majitel mi bezostyšně rovnou nabízí i děvky, kdybych jako chtěl nějakou zábavu, a šibalsky na mě pomrkává. Bylo to myslím drahé, tak odmítám. Pokoj má na můj vkus opravdu hodně nízký strop, na kterém se hrůzostrašně točí velký větrák. Tak při oblíkání tam strčím ruce, to je úplně jasný. Druhý den se mi to opravdu povedlo, ale měl jsem při tom v ruce zdroj od notebooku. Takže prsty mám všechny a nabíječka má zářez.
Druhý den jdeme navštívit místní Muzem Genocidy, které se nachází na místě bývalého vězení, které ještě předtím bývalo školou. Zde Rudí Khmérové v 70. letech 20. století věznili a vraždili ve velkém. Původní komunistická ideologie se v Kambodži zvrtla natolik, že v roce 1979 museli Kambodžu od Rudých Khmérů osvobodit komunisté z Vietnamu. Muzeum bylo pěkné, pokud se to tedy tak dá říct, každopádně dost silný zážitek. Mají zde audio-průvodce v angličtině, takže jsme nebyli ochuzeni o informace a autentické příběhy.
K moři za odpočinkem
Jsme dost unavení. Míříme k moři a toužíme se vyplesknout pod palmou nebo v plážovém baru a několik dní nic nedělat. Dojeli jsme do města Kampot, které je proslulé produkcí soli a pepře. Paola měla skvělý nápad na suvenýr pro všechny doma. Koupíme pytel pravého místního pepře a pytel soli a doma to pak napytlíkujeme do malých balení. Na tržišti mají skutečně všude ohromné pytle plné pepře různých barev. Docela boj, ale po 15 minutách usmlouvávám cenu z 10 na 8 dolarů za čtvrt kila pepře, mix 3 barev. U jiného stánku pak za kilo soli chtějí asi 4 koruny. Tak nesmlouvám. Podávám staré paní starou bankovku v hodnotě 1000 KHR a v duchu se divím, jak z toho solného byznysu může vyžít. Sůl tu produkují z mořské vody na rozlehlých planinách, rozdělených na „políčka“, a pěkně ručně to tam přehrabují ze strany na stranu, až vzniknou hromádky soli. Nebo tak nějak, moc si to neumím představit. Ale ty lidi s hráblama jsme tam vážně viděli.
Přijde mi paradoxní, že platit americkými dolary je tu výhodnější, než platit v místní měně. Ceny tu totiž většinou uvádějí rovnou v dolarech. Takže když chcete platit v Rielech, přepočítají to, ale kupodivu nikdy ne tím nejlepším kurzem. Na dolary vám pak samozřejmě vrací Riely, protože 1 dolar je přecijen hodně peněz a drobné mince nevedou.
Konečně jsme dojeli na Otres Beach, která je vyhlášenou turistickou destinací. My jsme tu ovšem nějak mimo hlavní sezónu, což je dobře. Dojedeme k hotelu a vítá nás venkovní restaurace s ledničkou plnou piv Angkor. Je žízeň, tak dáváme jedno hned, že se ubytujeme až potom. Přisedá si k nám postarší pán s britským přízvukem a z jednoho piva na žízeň se stává celkem slušná party. George žije v Londýně, ale většinu roku tráví někde na cestách, většinou v Asii, protože je tu teplo a levno. Vypili jsme asi milion piv, paní domácí už šla spát, tak jsme si je pak brali z ledničky sami a dělali si čárky(?). Také si k nám na část večera přisedla rodinka z Dánska(?) se dvěma dětmi, které se ale narodily v Číně, protože tam mamka dělá business. Taťkovi jsme půjčili Paoly motorku, protože potřeboval ještě večer někam zajet koupit simku, aby mamka mohla dělat business. Původně jsem mu chtěl půjčit mojí motorku, ale zjistil jsem, že mám píchlé zadní kolo.
Ráno kocka a zadní kolo u mojí motorky pořád píchlé. Vajíčka k snídani nás trochu spravila a den trávíme v pokoji na obří posteli a snažíme se booknout letenky z Bangkoku domů. Pouze domněnka: Mají tady zvláštní zvyk. Manželé tu zřejmě nespí spolu, ale musí mít vždy oddělené postele. Ale proto, aby vyhověli i turistům, mají často obě oddělené postele velikosti dvoulůžek. Tady to byl ovšem extrém. Jinak docela velký pokoj byl zcela zaplněn dvěma obřími king size postelemi, které byly přiražené k sobě, a kolem nich zůstala ze dvou stran půlmetrová ulička. Letiště jako blázen! Po dvou zamítnutích karty bookujeme letenky do Drážďan a konec naší cesty je tím zpečetěn. 
Ten den jsme už zvládli jen přesun (na jedné motorce) do jiného hostelu přímo na pláži, lelkovali jsme a pak jsem se vydal řešit píchlé kolo. Plán byl: Beru Paoly motorku, jedu najít opravnu a vrátím se. Pak beru druhou motorku (stále zaparkovanou v prvním hotelu), provizorně jí nafouknu půjčenou pumpičkou a zamířím do opravny.
Vyrazil jsem jako vítr, nalehko bez báglu, a pochvaloval si, jak ta Paoly motorka dobře jede. Minul jsem policajta s vysílačkou, ale jen tak tam stál a nic nechtěl. Na nejbližší křižovatce ovšem 3 příslušníci a už mě berou. Dostali tip „blíží se turista“. Policejní kontrola = úplatek. Turista = dolary. Není zde moc diskuze o tom, co jsem spáchal nebo nespáchal. Jakmile vás zastaví, jediná otázka je, kolik $$. Samozřejmě hledají záminku, aby z toho káplo co nejvíce. Takže mi obrátili kapsy. Vysypal jsem větší počet víček od plechovek piva Angkor (některé jsou výherní). Z toho usoudili, že jsem asi určitě opilý. Pak nějaké řeči, že jsem jel rychle, a že s policajtama je dobré být kamarád. Jeden z nich uměl slušně anglicky. Bohužel ta správná záminka se dostavila sama. Jak jsem si vyrazil jen tak nalehko, neměl jsem s sebou pas, řidičák, ani papíry od motorky. Měl jsem s sebou cash, asi 50 dolarů. Fakt blbost mít v Asii tolik peněz v kapse! Tu kapsu jsem sice jedinou nevysypal, ale na dlouho mě to nezachránilo. Objevili jí. Po pár minutách, když jsem se pořád neměl k magické otázce „How much?“, si jen tak mezi řečí řekli o 20 dolarů. Zeptal jsem se: „Není to trochu moc?“. Oni na to: „Tak kolik?“. Říkám: „Pět?“. „OK.“ Tak to jsem z toho vyvázl ještě docela levně. Následovalo poplácání po ramenou a prý už jsme teď kamarádi. Že mám prý pokračovat dál v cestě a kdyby mě někdo ještě stavěl, mám říct, že už jsem platil „na vodu“ a nechají mě být. Ještě mi poradili, kde je opravna, přátelsky jsme se rozloučili, a při cestě zpět už jsme si jen zamávali.
Po pár dnech strávených na Otres Beach nám bylo jasné, že mě šacovali kvůli drogám. Tráva tu voněla ze všech barů. Z toho by jim káplo rozhodně víc, protože bych byl ve velkém průseru. Výměna duše za 5 dolarů. Během výměny si užívám studenou Colu z krámku panimámy od pana opraváře, přecijen jsme včera trochu popili.
Vypadá to, že je těsně před vypuknutím sezóny, některé bary jsou ještě zavřené nebo právě otevírají a na tabulích čteme nabídky práce. Chvíli uvažujeme, že tu nějaký čas zůstaneme, budeme pracovat v baru a nebudeme vůbec nic řešit. Proč jsme to sakra neudělali?
Otres Beach, vlastně jen pár set metrů na délku kolem jedné ulice. Z ulice vejdete do baru a z baru vejdete do moře. Takový totální chill, téměř veškerý personál v barech byli lidé z Evropy a všechno bylo „vpohodě“. Takové prostředí nám rozhodně na pár dní přišlo vhod, abychom si trochu odpočinuli. Nevím ale, jak dlouho bychom to vydrželi.
Dnes, po dvou letech při psaní článku, jsem si vygůglil Otres Beach a Everythang Hostel, kde jsme bydleli, a dozvěděl jsem se, že je zavřený a že celá pláž už nejspíš moc nefunguje, protože pobřeží koupili Číňani a staví tam nějaké obří hotelové komplexy… Škoda no, o jedno supr místo míň.
V rámci chillování jsme si zaplatili výlet lodí se šnorchlováním. Jako asi napohodu, ale vlastně si z toho teď už nic nepamatuju… Proti podobným výletům na Filipínách to byl slabý odvar. Jeden večer jsme ještě popili s Georgem a pak jsme se zase vydali na cestu.
Do pralesa
Na jihozápadě Kambodži jsou Cardamom Mountains, hory a prales. Tak jsem koukal do mapy, co tam tak je a jestli bychom tam nemohli jet. Našel jsem Osoam Cardamom Community Center a přes FB je kontaktoval. Měli by nabízet ubytování a mohla by to být jakási záchytná stanice v džungli. Bohužel se mi do druhého dne neozvali zpátky, tak jsme se nakonec rozhodli zamířit normálně po silnici směrem na Phnom Penh. Protože vydávat se 100 km hluboko do džungle bez nějakého plánu a bez znalosti situace se nám moc nechtělo. Minimálně proto, že dojezd motorky je cca 250 km (po silnici) a prostě jsme nevěděli, jestli tam „něco“ je.
Takže jsme frčeli 100 km na opačnou stranu, celou dobu po velké silnici a nic moc zajímavého jsme nepotkali. Dojeli jsme do nějakého města, ubytovali jsme se, čeknul jsem facebook a byla tam odpověď z té komunity, že máme dorazit. Po krátké poradě jsme se rozhodli vrátit těch 100 km (po dobré silnici je to za 2 hodiny hotové) a vyrazit do džungle. Máme teď už dané datum odletu, takže musíme malinko plánovat a počítat, jestli stíháme… Zatím stíháme, takže ztracený den nevadí. Chceme nějaké dobrodrůžo, v Kambodži jsme zatím nic moc neviděli, krajina tu není tak rozmanitá, jako ve Vietnamu.
Ráno tedy vyrážíme zpět a pak směr Cardamom Mountains. Druhá půlka cesty už byla zajímavější, vedla pěknou krajinou a nebyl zde takový provoz, takže jsme si to konečně zase užívali. Velký motorkáři! Blížíme se pralesu a značky říkají „pozor sloni“. Tak dáváme pozor, ale žádný se neukázal. Po dlouhém dni (244 km) dorážíme do města Koh Kong, které leží u hranic s Thajskem a vede z něj cesta do našeho cíle v džungli. Ubytujeme se, jdem se mrknout na rybí trh, který už má samozřejmě dávno zavřeno. Kdo by to byl řekl, že na ryby se musí ráno. Trochu pocouráme po městě a celkem pozdě a unaveni se vracíme do hotelu. Ráno nás čeká náročná cesta terénem, tak by se hodilo dobře se vyspat.
Bohužel nám to není dopřáno. Do pokoje slyšíme tlumené zvuky rokenrolu, a tak nezbývá, než jít na jedno a zjistit, odkud to jde. Je to bar hned vedle s názvem Pisey Club. Pouští tam fajn hudbu mjůzik, Stouny, Doors a tak… Pivko za dolar, to je standard. Dáváme se do řeči s týpkama u baru. Jsou to Briti, Němci a různí Evropani. Někteří turisti, jako my. Jiní, většinou postarší pánové, tu zevlují na důchod a prohánějí slečny za peníze. Po pár pivkách se ještě více rozpovídají a dozvídáme se, že tu a tam narazí na „ladyboys“ a že prý se to fakt nedá poznat předem! OMG. No každopádně nějak se ten večer protáhl a spát jdeme odhadem tak ve 2, ve 3.
Ráno nic moc. Snídani vypustíme, dáme kolu a na poslední benzínce kupujeme kromě benzínu nějaké suchary na cestu. Vyrážíme do džungle. Asfaltka se mění v úzkou betonku, betonka najednou odbočuje a my podle mapy máme jet rovně, tak jedem. Cesta fakt špatná, rozbitá a prudké stoupání. Paola to v terénu moc nedává, protože nedosáhne nohama na zem. Padá a odnáší to blinkr. Paola je celá, blinkr dávám do kapsy. Padá podruhé, odnáší to zrcátko. Jak jsem rychle spěchal k ní, tak se mi v tom kopci nepovedlo mojí motorku postavit na stojánek, takže jsem jí položil na zem. Po pěti minutách záchranné akce, kdy z Paoly sundávám motorku a zjišťuju, že je naštěstí opět celá (Paola), se vracím ke své ležící motorce. Zjišťuju, že víčko nádrže vůbec netěsní a vesele mi teče benzín na zem. Provedu měření benzínu vizuální kontrolou hladiny a konstatuju, že je to OK, je tam ještě dost.
Dále ovšem pokračujeme tak, že Paola jde pěšky a já vždycky vyjedu kousek a pak seběhnu pro druhou motorku. Celou dobu máme samozřejmě zásadní pochybnost, jestli jedeme dobře, jestli jsme neměli pokračovat po té betonové cestě… Ve správnosti směru nás ovšem ujišťuje náklaďák, se kterým jsme se během poslední hodiny asi 5krát předjížděli. Jede tudy taky, proč by tudy jel, kdyby „tam“ vedla ta betonová cesta… Ale „kam“? Naštěstí se přes tenhle úsek (cca 5 km) nakonec dostaneme a najednou jsme opět na betonové cestě a jedeme dál. Tamta betonka zřejmě vedla do místní vodní elektrárny, kterou tu v pralese postavili Číňani.
Jedeme dál, betonka se mění v červenou hliněno-štěrkovou cestu a je jasné, že prales se blíží. Vlastně už jsme v něm a tenhle úsek je fakt krása. Jedeme pomalu, protože na štěrku to klouže. Já si to užívám, ale Paola má dost. Už abychom tam byli. Projedeme kolem vesnice, o které jsme netušili, že tu vůbec nějaká je. Všude banánové a ananasové plantáže. Už skoro padá tma. Najednou se mi protočí rukojeť v pravé ruce a motorka nejede.
To už tady jednou bylo. Rozeberu to a zjistím, že tentokrát je prasklé plynové lanko. Paráda. Mohli bychom se vrátit do vesnice a doufat, že tam bude opravna, ale lepší by bylo dojet do cíle, zbývá už jen pár kilometrů. Lanko je naštěstí prasklé na konci, v rukojeti, takže po demontáži pár součástek beru konec lanka dvěma prsty a jedeme dál. Hlavně mi to nesmí chcípnout do kopce, to by se mi těžko rozjíždělo. No, ale křeči neporučíš. Takže děláme přestávky a nakonec téměř za tmy dorážíme k cíli. Dostaneme večeři a seznamujeme se s programem na zítra. Paola jde spát do chýše s pavoukem, já zůstanu ještě chvíli na pivko a na pokec.
Osoam Cardamom Community Center
Lim s jeho rodinou a několika přáteli tu provozuje nejen ubytování pro turisty. Nabízí také různé aktivity, zážitky a výlety do džugle. Zdá se to být velmi sympatický projekt s přínosem pro celou vesnici a její obyvatele. Jsme totiž v chráněné oblasti, kde se nesmí nic lovit ani kácet. Nicméně místní obyvatelé jsou kvůli chudobě a nezaměstnanosti nuceni lovit a kácet. Čímž nejen, že devastují vzácný zbytek přírody, ale také tím sami riskují, protože to je samozřejmě nelegální. Díky turistům, kteří zavítají do komunity, dostanou místní práci, a tak místo lovení nebo kácení například vezmou skútr, naloží turistu a jedou s ním na výlet do džungle. Vedle toho turista dostane veškerý servis s maximálním využitím lokálních zdrojů, od jídla, přes výlet až po opravu motorky. Vlastně nic převratného, ale jde o to, že je tu Lim, kterému se dostalo vzdělání, umí anglicky a díky tomu tu může něco takového provozovat.
Jsme tu my a ještě jeden německý pár. Domlouváme se tedy, že zítřejší výlet do džungle k vodopádům absolvujeme společně. Lim na zítra objednává 4 místní borce se skútry. Během výletu pak nechá opravit naše motorky, moje potřebuje vyměnit plynové lanko a pro Paolu nové zrcátko. Blinkr slepuju izolepou, to je standard.
Výlet byl opravdu pohodový a zároveň dobrodružný. Jsme čtyři a každý máme svého řidiče. Můj řidič je zároveň velitel výpravy, protože jako jediný umí trochu anglicky. Jedeme na příšerně vypadajících a „rozhodně né terénních“ skútrech do džungle, přes bahno, lávky a kameny. V cíli nás velitel výpravy bere na krátkou exkurzi do pralesa. Vidíme pavouky, ochutnáváme kyselé plody něčeho, dostaneme výklad o „cardamom“ stromu, podle kterého se jmenuje celá oblast. Pak se jdeme koupat do jezírka pod vodopád. Po skvělém osvěžení a pár GoPro selfíčkách se vracíme k motorkám, kde nám zatím ostatní průvodci nachystali oběd. Prostě skvělý servis a přísně lokální zážitky. Nezapomněli ani na dezert: Cestou zpět zastavujeme mezi banánovými plantážemi, jeden z průvodců vytahuje mačetu, seká obří trs čerstvých, zralých banánů a dáváme si do nosu.
V komunitě žije také Nick z Velké Británie, který tu provozuje zase svůj business. Půjčuje a opravuje motorky. Nick říká, že na Kambodži se mu líbí „žádné zákony a hodně svobody“, a proto tu žije. Také říká, že ten bar vedle našeho hotelu v Koh Kong, kde jsme strávili večer před odjezdem do džungle, je nejdražší bar v Kambodži! Ptám se: „Jak to nejdražší? Vždyť tam pivo stojí dolar, stejně jako všude jinde.“ Nick na to: „To sice ano, ale do kolika jste tam zkejsli?“ „Aha, no to je fakt…“
U Nicka necháváme vyměnit olej v motorkách. Trochu se nechám ukecat, že jeho dražší olej je v místních náročných podmínkách a prudkých kopcích pro motorku lepší. Tak platíme 7 dolarů za výměnu oleje (normálně to stojí 4 dolary). Ještě jedu do vesnice koupit benzín pro obě motorky na zítra na cestu. Během tankování (shánějí po vesnici prázdné petky) se nechávám ukecat k menší opravě Paoly motorky. I když nevykazovala žádné problémy, prý je potřeba vyměnit něco v zadní brzdě za 2,5 dolaru a taky mi doporučují zkrátit řetěz o jeden nebo dva články, protože je prý vytahaný. To je za dolar. Oukej, obměkčen tím, že podporuju místní lidi, aby neumírala místní chráněná zvířata a stromy, se vším souhlasím. Dokonce na to dostanu účtenku, aniž bych ji vyžadoval. Vyměněné plynové lanko pro mojí motorku stálo 3 dolary, stejně jako sada dvou nových zrcátek pro Paolu.
Na cestu dostáváme ještě od Nicka doporučení, že si máme dvakrát cestu zkrátit využitím přívozu přes jezero/přehradu Stung Atai. Podmínky nejsou zrovna nejlepší, je po dešti a cesta je dost rozbahněná, prý nám to ušetří několik hodin. Zdá se to logické, cesta se jinak hodně kroutí a objíždí dlouhé zátoky, tak jeho rady následujeme. Také se od Nicka učíme pravý drsňácký motorkářský trik! Preventivně si odmontujeme zrcátka, abychom si je v případě pádu nerozbili. Jedno tedy odmontovat nejde, má stržený závit, takže ho alespoň obalíme igelitem, aby (při troše štěstí) ty střepy zůstaly v tom pytlíku.
Do nejbližší civilizace na druhé straně džungle je to asi 45 km a cesta je prý mnohem horší než to, co jsme zažili cestou sem. Začátek byl celkem vpohodě, pak dvakrát lodičkou, ale pak jsme stejně neušli bahennímu peklu. Míjíme několik zahrabaných aut a náklaďáků, jedeme z kopce i do kopce, brodíme bezedné bahenní kaluže. Příšerně to klouže, i na rovině. Červené bahýnko jemné jak jíl. Na konci jedné takové kaluže, když už je Paola z nejhoršího venku, se jí náhle smekne přední kolo a jde k zemi. Nic moc, něco naraženého, i když snad ne zlomeného. Dáváme pauzičku a blinkr strkám do kapsy. Dál, přes ty nejhorší místa, volíme osvědčenou taktiku. Já postupně přejedu ty bahna s oběma motorkami, Paola je přebrodí pěšky. Přecijen s delšíma nohama se to dá ustát…
Těch 40 km z džungle, než narazíme na civilizaci a asfalt, nám zabralo neuvěřitelných asi 4 a půl hodiny. Pak už jen na sílu překonat 100 km po silnici do města Pursat, ubytovat se v hotelu a spláchnout ze sebe to bahno.
Battambang a konec motorkářského gangu
V Kambodži už nás čekají jen 2 destinace, turistické městečko Battambang a nakonec město Siem Riep s nejprofláknutější turistickou atrakcí Angkor Wat. Máme zhruba týden do odletu, a tak je nejvyšší čas začít prodávat motorky.
Začali jsme tím, že jsme vyhledali místní myčku, protože motorky jsou stále příšerně zabahněné. Na myčce pracuje asi 10 lidí, v různých týmech dle potřeby myjou zákazníkům auta a motorky, vše ručně, s hadicí (nebo wapkou?). Už nevím, ale spíš bych to viděl na hadici. Na našich motorkách (na každé zvlášť) pracoval dvoučlenný tým a kluci se prali s tím bahnem, nekecám, 20 minut. U stolečku pak paní kasírovala a platili jsme 1 dolar za každou motorku. Nechápu. Asi maj zadarmo vodu nebo to byly děti.
Další věc před prodejem byla výměna ucházející duše na Paoly motorce. Stálo to 5 dolarů a opravdu, opravdu nechápu, proč jsme to neudělali hned. Radši budu zadarmo měsíc dofukovat kolo, aby mi pak došlo, že prodat někomu jinému to takhle nechci, a nechám to vyměnit. Typické.
Jsme v Kambodži a prodáváme vietnamské motorky. Takže možnosti jsou dvě: Prodat to totálně pod cenou (cca za 50%) místním překupníkům, anebo se zaměřit na turisty, kteří putují Vietnam/Kambodža/Laos a přesně takovou vietnamskou motorku shání. Takže na telefonu (náš nový laptop už tou dobou nefunguje) jsme vytvořili pěkný inzerát s fotkami, nechali vytisknout 10 kopií v místním copycentru, a roznesli po několika vytipovaných hostelech a barech. V jednom z takových hostelů (Blue Diamond Guesthouse) jsme se také ubytovali a pak už jen pár dní chillovali po městě a odpočívali v bazénu. Inzerujeme samozřejmě také na Facebooku a oboje brzy přineslo ovoce. Paoly motorku prodáváme přes FB belgickému páru za 250 dolarů. Mojí motorku nakonec prodáváme zhruba o půlnoci při popíjení na terase týpkovi z našeho hostelu. Domluvíme se na 200 dolarů a přiznáváme, že bez poruch byl opravdu jen motor. K mojí motorce ještě přidáváme sadu nářadí a izolep. Nabídka motorek a poptávka tu je samozřejmě minimální oproti Hanoji nebo Saigonu. Z toho jsme měli strach, že to tady neprodáme. Ale může to být i výhoda. Motorky se prodají za dobrou cenu a není potřeba komunikovat s velkým počtem lidí. Možná jsme měli jen štěstí. Každopádně motorky jsme koupili za 550 a prodali po 6 týdnech za 450 dolarů. Zkrátka velmi levný způsob dopravy tady.
Battambang je fajn. Je tu celkem silná komunita dlouhodobě žijících Evropanů, ale zároveň je to malé město. Takže během několika dnů zevlování jsme začali potkávat lidi, které už známe, a cítili jsme se tu dobře. Asi je to taky dáno tím, že po 2 měsících v Asii prostě potřebujete trochu refresh a potkávat lidi z podobné kultury, se kterýma si pokecáte. Alespoň my to tak měli. A tak se ukázalo, že slečna se zlomenou nohou, kterou jsme poprvé potkali v baru při vylepování inzerátu, nám pak dohodila prodej druhé motorky, protože věděla o tom týpkovi v našem hostelu. A taky tu provozuje místní knihovnu, kde zítra nebo pozítří pořádá nějaký kulturní večer. Takže jsme tam zašli a bylo to fajn… atd. Zkrátka Battambang byl dobrej chill a líbilo se mi tam moc.
Angkor Wat
Busem jsme přejeli do Siem Riep, ubytovali se a přímo v našem hostelu jsme si pronajali kola, protože Angkor Wat je fakt veliký areál. Jo a tohle je taky vtipná historka, jak jsme chtěli ušetřit. Nepojedeme tuktukem do Angror Wat a nebudeme si kola půjčovat až tam, kde to bude dražší. Pojedeme na kolech rovnou od hotelu a strašně moc ušetříme! Dojeli jsme ke vchodu a dozvídáme se, že jsme si nekoupili vstupenky! Ty se kupují na jediném, centrálním místě, úplně jinde ve městě. U vstupů (je jich více) pak vstupenky pouze kontrolují. No a je to samozřejmě daleko na to, jet teď tam a zpátky na kole. Takže Paola zůstává hlídat kola a já si beru tuktuk a jedu na otočku pro vstupenky… grrr.
Angkor Wat je turistická masovka. Do a z většiny hlavních budov postupujete pomalu ve frontě… Ale rozhodně to stojí za to, je to pěkný a faakt velký.
Kambodža závěrem
V přímém porovnání s Vietnamem je v nás subjektivní pocit, že se nám tu líbí víc. Hlavně kvůli lidem, jsou tu takoví… lepší. A celkově je to tady víc napohodu… Kromě toho se tu dá lépe domluvit anglicky. Ve Vietnamu je ale zase rozmanitější příroda a panoramata. Tedy alespoň z toho, co jsme projeli my. V Kambodži by se dalo krásně strávit mnohem delší čas než 2 týdny. Najít ty skvělý místa a jen tak tu “být”.